Jedním z nejčastějších problémů kardiovaskulárního systému je srdeční selhání.
K srdečnímu selhání dochází v případě, kdy je onemocnění srdce natolik vážné, že kardiovaskulární systém již není schopen kompenzačními mechanismy udržet svoji funci. Výsledkem jsou klinické příznaky odpovídající kongesci cév a edémů (edém plic, pleurální a abdominální efuze, periférní edémy) a/nebo snížené perfuze periferních tkání.
K srdečnímu selhání vedou jakékoli poruchy srdce – nejčastěji však onemocnění srdečního svalu – myokardu a srdečních chlopní. Mírné změny srdečních funkcí je možno diagnostikovat jen některou ze speciálních vyšetřovacích metod.
Počátky vývoje těchto obtíží jsou většinou bez projevů na zvířeti a probíhají tzv. subklinicky. Často se proto obtíže zjistí až v pokročilejším stavu a to při klinickém vyšetření nebo podle chování zvířete. Mezi charakteristické projevy patří ztráta fyzické výkonnosti, dušnosti, kašel, případně až synkopy.
Cílem terapie srdečního selhání je omezit tvorbu edémů a zvýšit srdeční výdej. Je třeba si však uvědomit, že léčba srdečního selhání je pouze paliativní a nevede k vyléčení pacienta, pouze k omezení obtíží a zpomalení progrese nemoci. Což v praxi znamená, že léčba pacientovi přináší lepší kvalitu života a prodloužení délky života.
Terapie je založena na podávání léků – a to hlavně diuretik, ACE-inhibitorů a srdečních glykosidů. Součástí léčby a zároveň určitou prevencí může být udržení zvířete v optimální kondici.